V listě Římanům pojednává Pavel o tajemství zloby a bolesti. Když se někdo snaží řešit tento problém izolovaně, zaplete se do přediva nerozpletitelných vláken. Pavel naopak obrací radikálně pozornost od tohoto pojetí. Dívá se na Ježíše Krista: "Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A tak tedy tentýž já rozumem sloužím zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu. (Řím 7,21n',8,1)

Tomuto radikálnímu hledisku se můžeme přiblížit i z lidské zkušenosti, která je snad přístupná komukoliv: Jsem u člověka, kterého postihla extrémně veliká bolest, třeba mu byl náhle vzat krutě bolestnou smrtí partner, který pro něho znamenal všechno. Co mu mám říct? Každé útěšné slovo mi připadá jako lež, která z odstupu "nezúčastněného" jeho bolest jen prohlubuje a rozhořčuje ho. Co mohu dělat je "pouze" to, že mu podám ruku a prožívám s ním smutek, nechám do sebe vstoupit jeho bolest. Sdílená bolest není sice lehčí, ale je lehčí ji unést.

Odedávna se křesťané pokoušeli chápat tímto způsobem Boží příchod do našeho světa: že totiž Bůh sám v Ježíši Kristu, jenž umíral v mukách na kříži, chtěl spolutrpět s námi. Tak se chápe i Pavlovo slovo: "Ani vlastního jediného syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky" (Řím 8,32). Nebo Ježíšovo slovo u Jana (3,16):"Neboť Bůh tak miloval svět, že vydal svého jednorozeného Syna."

Úcta k Ježíšovu srdci, která se vlivem Gertrudy Veliké a později Marie Markéty Alocoque dostala do středu zbožnosti, nevypovídá přece nic jiného, než že Bůh nechal projít naší bolest svým vlastním srdcem, aby s námi trpěl, aby nás těšil, aby nás osvobodil ve své věčné lásce. To, co ví víra o "vykoupení", dá se "beze zbytku" pochopit.

Celé generace křesťanů nalézaly v "pohledu na toho, koho probodli" (Jan 19,17',Zach 12,10) utěšující odpověď na problém utrpení. Tato odpověď je možná "jen" při radikálním pohledu na Ježíše.

V novější teologii se tohoto tématu chopili evangeličtí teologové Jurgen Moltman a Eberhard Jungeld i katoličtí teologové Walter Kasper nebo Gisbert Greshake. Hovoří o "trpícím Bohu, utrpením mezi Bohem a Bohem, utrpení v Bohu". "Když trpí sám Bůh, utrpení už není námitkou proti Bohu" (W. Kasper). Moltmann dokonce hovoří o procesu teodiceje (ospravedlnění boží existence) na Golgotě": "To, co se děje na Golgotě, zasahuje až do hlubin božství a proto poznamenává trojiční život Boha na věky. V křesťanském pojetí stojí kříž ve středu Trojice, neboť kříž zjevuje srdce trojjediného Boha, jež bije pro celé jeho stvoření (pro nás). Bůh sdílí mé utrpení, utrpení lidí, a proto se naše utrpení sice nestává lehčím, ale přesto únosnějším. To je jádro víry ve vykoupení.

Je sice pravda, že nemůžeme teologům a filosofům bránit v uvažování o smyslu nebo nesmyslu smrti a utrpení. Jen musím jako křesťan vědět, že žádné uvažování o Bohu a o jeho jednání tohoto Boha nikdy neobsáhne. Zvláště to platí o utrpení v Božím stvoření, o němž píše Karl Rahner:" Nepochopitelnost utrpení je část nepochopitelnosti Boha." Také teologie se musí přiznat, že dveře k otázce - ne k jejímu řešení, ale k přístupu - neotvírá přemýšlení, ale pohled na Ježíše. Po všem uvažování a jako jeho vyvrcholení: nazírání na Ježíše Krista. Po všem dumání o zlu: přimknutí se k Ježíši, který zlo přemohl. Kolik lidí už našlo v tomto pohledu na něho pomoc ve své bolesti!

Ale to je, jak to zdůrazňuje Metz ve své "politické", tj. činné teologii, útěcha a pomoc, která vyzývá ke spolu-trpění a ještě více ke spolu-jednání s Ježíšem, který chodil " a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu" (Mt 4,23). Je to pomoc, jež má něco společného s modlitbou žalmů, ba i s protestem proti Bohu v 88. žalmu a s obžalobou v knize Jób. Tato pomoc má něco společného s Ježíšovým křikem na kříži. Dívá se na něho, jak procházel "všemi městy a vesnicemi" a "uzdravoval všechny nemoci a neduhy". " Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí" a povolal učedníky k práci na tomto poli.(Mt 9,35-38). Je třeba nejprve vidět Ježíše v jeho celosti, jak o něm referují evangelia, v jednotě jeho důvěry v Boha a příklonu k lidem, než se přikročí k práci na teologickém přístupu k němu.