Jolana
Poláková
Co je pravda?
Je
historicky doloženo, že svatý Tomáš
Akvinský prožil na sklonku života jedinečné
setkání se svým Pánem - do
té míry hluboké a
intenzivní, že po něm o svém
celživotním díle prohlásil, že je to
jen prázdná sláma.
Z lidského hlediska určitě nelze dílo,
které tolik staletí podstatně ovlivňovalo a
ovlivňuje důležité proudy katolického
myšlení, jednoduše
prohlásit za "prázdnou slámu".
Tomášův zážitek
spíše poukazuje k propastné
neadekvátnostitoho, co my lidé - s
veškerou vědeckou vybaveností našeho
poznávání - považujeme (alespoň
hypoteticky) za pravdu, a toho, co pravda skutečně je.
Odhalení darované Tomášovi
nemá nic s pohodlnou apriorní
resignací na pravdu, došlo k němu až
poté, co maximum svých bytostných sil
dlouhodobě věnoval tomu, aby se podle dostupných
možností k pravdě poctivě propracoval. Tím je
toto odhalení cennější.
Ukazuje míru našeho kolektivního
zabřednutí do "dědičné" situace autonomně
utvářeného
poznávání - onoho "jedení
ovoce ze stromu poznání" - jemuž se
úplně nevyhnou ani ti nejskvělejší
myslitelé. Tomášovo
odhalení ukazuje hloubku odlišnosti mezi pravdou
(?), která je objevována, konstruována
a ověřována z pouhé jednosměrné
lidské iniciativy, a mezi pravdou, která
vchází do lidského světa na
základě inspirujícího, ale často
také otřásajícího dialogu s
Bohem. Je zřejmé, že na pozadí Božích
měřítek se i to "nejobjektivnější"
lidské poznání může ukázat
jako subjektivistická marnost.
Pro člověka, který - jako Tomáš - žije
a myslí ve vztahu k Bohu, to není důvodem k
rezignaci na otázku pravdy, ani motivem k
pragmatickému prosazování
své vlastní "pravdy", je to důvod k pokoře.
Relativita lidského poznání -
která nutně souvisí s jeho
"přirozeným" monologickým charakterem (jenž je
tak výstižně popsán právě
oním biblickým obrazem hadovy řeči,
probouzející v lidech touhu po moci,
která ve zdánlivé
nepřítomnosti Boha překračuje jeho zákazy) -
nás může vést buď do pekel, nebo -
uvědomíme-li si tuto relativitu s vědeckou či jakoukoli
jinou sebekritickou otevřeností - k
hlubšímu obrácení. Po něm -
tváří v tvář Bohu - už nemůžeme
nevidět " prázdnou slámovitost"
všeho, co jsme schopni podle svých
měřítek vydávat za pravdu, a nemůžeme
nepocítit nutnost trvalého
orientujícího dialogu s tím,
který je
Pravda, dialogu přijímaného jako
výchozí předpoklad jakéhokoliv
hledání skutečné pravdy.
Toto hledání je pochopitelně provázeno
pro mnoho lidí obtížně přijatelným
vědomím, že ani největší
filosofický kriticismus či skepse nejsou schopny
vyjádřit skutečnou míru nedostatečnosti
samostatného, jakoby "za zády" Stvořitele
probíhajícího, lidského
poznávání.
Poznáváme-li cokoli bez Boha, tedy "jako
bohové", můžeme snad mít opojnou iluzi
bezpečné objektivity nebo suverénní
moci, avšak rubem této iluze je fakt, že jsme jen
sebestředně zneužili dar svobody, aniž se nám tím
pravda stala dostupnější.
Vědci, filosofové nebo umělci, kteří se během
své práce vnímavě
otevírají Tomu, jehož
myšlení je jiné než naše
myšlení (Iz 55,8) - nebo i ti, kdo jen prostě
touží vidět svět spolu s Božím pohledem a v jeho
světle - sdílejí vztah, který je
prapůvodně vyjádřen výmluvným
biblickým obrazem "chodit v pravdě" (Žl 86,11, Iz 38,3, 2Jan
4): sdílejí kontakt s pravdou jako s
něčím, co si - na rozdíl od
"pojídání ovoce" - nemůžeme sami
zprostředkovat: co ve své neobsáhnutelnosti a
teoretické i praktické neužitkovatelnosti
není nikomu k dispozici, nýbrž může se
nám jenom samo od sebe zpřístupnit jako
universální prostředí
lidského myšlení a života, a podle
svých -heterogenních - měřítek
vést naše kroky ve všech
situacích poznávání a
jednání.
Lidská vyjádření, která
skrytě či výslovně konvergují k tomuto vztahu k
pravdě, jsou ovšem - z lidského stanoviska viděno
- jen jednou z mnoha verzí mezi ostatními
lidskými přístupy ke skutečnosti - a to dokonce
verzí relativně slabou, která nemá
ambice potlačovat ty ostatní. Teprve "na konci věků" se
totiž, jak tato verze doufá, definitivně ukáže,
"co je pravda" a nakolik jsme se přiblížili jejím
cestám.