Slavnost sv. Cyrila a Metoděje

Ježíšův příkaz: „Jen ať vaše slovo ANO znamená ANO“ žije v podvědomí křesťanů tak silně, že dokáže ovlivnit duchovní jádro českého národa natolik, že dokáží vycítit, kdo toto vyzařuje a kdo ne. Čistota srdcí Konstantina a Metoděje taková byla.

Roku 846 nastoupil na velkomoravský knížecí stolec duchovně nadaný Rastislav. Centrum jeho říše tvořilo jihomoravské jádro kolem Veligradu (poblíž dnešního Starého města u Uherského Hradiště), kterému byla podřízena malá místní knížectví v Polabí, Pováží (Nitransko) a v Panonii. Mezi obyvatelstvem působila řada franských křesťanských kněží, kteří přinášeli západní křesťanství, neměli však valného úspěchu. Tehdejší forma křesťanství byla sice skutečným civilizačním pokrokem, neboť do skoro živočišného způsobu života přírodních kmenů, orientovaných nejvýš na uctívání a spolupráci s přírodními silami, přinášelo aspekt přežívání duše těla a individuální odpovědnost vůči Stvořiteli. Podle chabých výsledků latinské evangelizační mise biskupa Wichinga na Velké Moravě je možné se dovtípit, že tehdejší franští kněží se chovali jinak, než mluvili. A takový přístup je pro úspěch jakékoliv duchovní mise smrtící. Kníže Rastislav šíření latinského křesťanství nebránil, ale také nepodporoval. Byl příliš prozíravý na to, než aby si nevšiml zcela nekřesťanské snahy franských biskupů po rozhodující moci ve věcech světských. Neunikl mu ani rozpor mezi slovy a činy římské formy křesťanské víry. A protože rostoucí potravinové a rudné bohatství země vyvolávalo stále větší zájem vládců východofranské říše a bylo potřeba eliminovat záminku k „evangelizačním vpádům“ franských vojsk, rozhodl se Rastislav požádat o vyslání biskupa z byzantské Konstantinopole. V dopise byzantskému císaři diplomaticky vyložil situaci větou: „Náš lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského národa. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou víru vyložil v „našem jazyku“, aby též jiné kraje, vidouce to, nás napodobily.“

„Shodou okolností“ se stalo, že žádost o vyslání vykladačů evangelia došla do Cařihradu v době, kdy se Michaelovi III. jevilo jeho splnění i jako politicky prozíravé. Žádosti tedy vyhověl a v dopise knížeti Rastislavovi píše doslova prorocky: „ Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy, a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl Tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro Váš národ. Tím učinil za našich let, co nebylo dáno v první léta, abyste i Vy byli připočteni k velikým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme Ti toho, komu jej Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filozofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství.“ A poslal na Velkou Moravu vojensky chráněné poselstvo v čele s autorem slovanského písma Konstantinem a jeho bratrem Metodějem, osobnosti velkého formátu a nerozporní ve slovech a činech. Teprve oni zaznamenali velký úspěch.

To, co učinilo dojem na v přirozenosti žijící kmeny, byla opravdovost a vzdělanost přednášejících. Vždyť to jsou dodnes vlastnosti, které předznamenávají úspěch a úctu! A právě tyto vlastnosti, postavené na Ježíšově výroku „Jen ať vaše slovo ANO znamená ANO“ daly věrohodnost a i úspěch a tím byla nastavena vysoko laťka pro chování křesťana. Dali vzor nového, výše civilizovaného typu člověka, který kontrastoval s dosud násilnickými a živočišnými typy vládců. Mít názor a chování, které jsou v souladu s Duchem, je základem a duchovní jádro českého národa je doslova alergické na rozpor mezi slovy a činy vládnoucích všeho typu. Což to nebyl Ježíš, který za cenu svého života stanovil, že pravá bohoslužba spočívá zejména v životě v Pravdě, nikoliv v rituálech a posluhování hodnostářům tohoto světa, ať světských nebo duchovním?

Bylo rozhodující, že Moravané sami požádali o duchovní poznání, vyvinuli úsilí ve směru pochopit podstatu věci, podstatu nového duchovního impulsu lidstva – křesťanství. Tím se zásadně odlišili od všech ostatních kmenů v okolí, které byly pokřtěny vesměs metodou Karla Velikého: kdo se nechá pokřtít, odejde jako vazal. Kdo ne, ten je sťat.

Počin knížete Rastislava byl zevním projevem snahy lidu Velké Moravy po hlubším pochopení křesťanství, projev povahového rysu rodícího se národa, který se stal pro obyvatele zemí Koruny typickým dodnes, rys hledačství Pravdy.

Když solunští bratři dorazili roku 863 na Moravu, byl kníže Rastislav nejprve zklamán tím, že nemají biskupské svěcení. Jako velmi vyciťující člověk brzy poznal, že se jedná o vyslance mimořádného vědomostního rozsahu a zároveň z nich vyzařovalo něco zcela jiného, než mohl pozorovat na latinských kněží. Vyzařování osobností Konstantina a Metoděje zapůsobilo i na lid. O to více vzrůstala žárlivost nepříliš úspěšných bavorských a saských misií, sloužících mše latinou. Jejich členové nemohli pochopit, proč totéž, co lidu říkají oni, zůstává bez ohlasu, i když i oni smysl latinského textu samozřejmě dobře vysvětlovali v místním jazyce. Úspěch byzantských bratří přikládali pouze tomu, že i mše byla sloužena ve staroslověnštině. Nechtěli vidět, že poslušnost tehdejším hodnostářům byla nadřazena poslušnosti duchu a smyslu evangelií. Praktickým důsledkem tohoto přístupu byla častá propast slov a činů hlasatelů scholasticky pojatých evangelií.

Konstantinem byl přímo přeložen text evangelií a jeho účinku se nemohl rovnat ústní výklad žádných kněží. Pravoslavné pojetí křesťanství se při výkladu více drželo vnitřního smyslu písma.

A ti, kteří takto křesťanství žili, byli okolími vnímáni jako „vyzařující duchovní jas.“ Byli nositeli vlastností, nyní nazývané jako charizma.

Solunští bratři zřídili v centru Moravy úspěšnou školu, pokřtili a učili všechny členy šlechtických rodin. Vliv na moravské šlechtické rodiny způsobil hromadný a dobrovolný přechodi ostatní populace na křesťanství. Žárlícím kněžím zůstala poslední možnost, jak se na Moravě udržet: obvinit soluňské bratry v Římě z hereze a Rastislava z podpory hereze (odchýlení se, odmítání jejich výkladu).

Konstantin a Metoděj byli křivě obviněni a vytržení ze své práce. Byli pozvání do Říma k věroučnému ospravedlnění. Oba získali na svou stranu papeže svými vědomostmi a osobními kvalitami, ale v důsledku namáhavého cestování a stálého přepracování Konstantin, který byl od mládí chatrného zdraví, v Římě onemocněl. Vytušil, že se již k lidu, který si oblíbil, nevrátí, a rozhodl se zemřít v Římě. K posílení své očisty vstoupil do mnišského řádu pod jménem Cyril, aby mohl umřít jako od světa oproštěný duch. A protože viděl touhu většiny moravského národa po poznání duchovního rozměru lidského bytí, zapřisáhl svého bratra Metoděje, který dostával v Římě velkorysé nabídky, k návratu na Moravu.

Velký duch, který provázel doposud Konstantina, se připojil k Metodějovi. Tím se i u Metoděje objevily schopnosti, které do té doby neměl. Charizma, které citliví lidé silně vnímají, přešlo na něj. V důsledku povýšení Metodějova duchovního vedení se stalo, že se z Říma na Moravu vracel jiný Metoděj, navíc vysvěcený v Římě (po další cestě) na arcibiskupa moravského.

Nitranský biskup Wiching, jeho odpůrce, se stal z rozhodnutí Říma jeho podřízeným. Pokoušel se zabránit Metodějovu návratu a odstranit jeho ochránce, moravského krále Rastislava. Když se mu nepodařilo Rastislava porazit vojensky, začal intrikovat prostřednictvím Rastislavova synovce Svatopluka. Rastislav se dověděl o tajném vyjednávání mezi Svatoplukem a Franky a pokusil se jej zajmout či zabít. Nebyl ale dostatečně obezřetný, sám upadl do léčky a byl zajat Svatoplukem a vydán Frankům. Ti jej oslepili, vsadili do vězení, a později dožil v klášteře. Za tento úskok dostal kníže Svatopluk od východofranského císaře Karlomana pověření k vládě na celé Velké Moravě. Musel se pouze zavázat, že uzná svoji podřízenost východofranské říši a potlačí Metodějovu misi. Svatopluk se sice zpočátku pokoušel splnit to, k čemu se zavázal, ale když veřejné mínění zůstalo na straně Metodějově, ve svém úsilí ochabl. Za to byl sám obviněn ze zrady a zajat. Jeho zajetí však vyvolalo na Moravě povstání proti Frankům. Do čela povstání se postavil Svatoplukův bratr. Při tažení franské trestní výpravy proti povstalcům Svatopluk lstí uniká franskému vojsku, přidá se na stranu velkomoravských bojovníků. Jeho bratr mu zpět předává velení povstalců a moc. S ní pak drtivě poráží franskou trestní výpravu.

Zákeřnost císaře Karlomana způsobuje změnu postoje Svatopluka k Metodějově misi. Nyní si uvědomuje její prospěšnost. V důsledku Metodějova charizmatu se vliv staroslověnské mise rozšiřuje v celé Velkomoravské říši. Boj o duchovní suverenitu mezi bavorskými biskupy a žáky slovanské mise se tím přiostřuje. Opětovně je Metoděj obviňován v Římě z hereze a opětovně se ospravedlňuje. Jako moravský biskup vysvětí před svou smrtí za svého nástupce místo ctižádostivého Wichinga nejlepšího ze svých žáků, charakterního člena knížecí rodiny Gorazda. Teprve na něj, který již není tak chráněn Římem jako Metoděj, dolehne zběsilá nenávist bavorských a saských kněží.

Mocichtiví lidé v římské církvi organizují světský i církevní tlak ke zničení mise cyrilometodějské. Toto úsilí jde tak daleko, že vyvrcholí vraždou Gorazda.Cyril a Metoděj prokázali, že rozhodující pro šťastný a harmonický život národů a civilizace je vytváření podmínek pro vznik takového ducha (atmosféry) ve společnosti, který je charakteristický Spravedlností, vzájemnou mezilidskou Láskou (solidaritou) a Nadčasovostí, odvozenou od Stvořitele.

  Víra je skutečně pramenem veškerého poznání, a proto si nyní vyjasni, v co vlastně věříš. O co nejčastěji usiluješ, co nejraději poznáváš?

Vlaďka Dubská

---