Velikonoce začínáme již o Květné neděli, kdy si připomínáme Kristův vjezd do Jeruzaléma.
Jeho cesta míří přes všechnu slávu na Golgotu – tedy ke smrti. Je to i naše cesta – učit se
umírat sobě, svým nárokům, svému egu. Cesta dávání sebe je však i cestou přijímání a posily:
přijímáme Boží sílu i oporu druhých. To nám připomíná i památka Poslední večeře Páně.
I když ji slavíme v kostele na Zelený čtvrtek, připomínáme si jí i večeří konanou ve většině

 

našich farností.  Společné jídlo posiluje naší vzájemnou jednotu, tím spíše jídlo o velikonocích
kdy se podává pečené jehně a nekvašené chleby jako při Ježíšově poslední večeři. Vlastně tak
obnovujeme svůj křestní závazek – zůstávat ve společenství církve. Izraelité v Egyptě, stejně
jako již dříve pastevci odcházející na nové pastviny, se tak před odchodem do neznáma

utvrzovali ve vědomí, že jsou přáteli ochotnými chránit se navzájem. Vnímáme velikonoce
také tak? Jako Pánovo ujištění ( i bratří a sester): „Máš ještě mne!“ Ujišťuji tak druhé i já?

Radost z Boží lásky, která chce vzkřísit i nás, jsme pak mohli prožívat při velikonoční
vigilii (=bdění), kdy je nejprve od ohně rozžehnut paškál a pak si rozsvítí svíce i všichni
přítomní na znamení, že světlo pro náš život i pro svět vychází od Krista. Prosvětlení chrámu
však nezáviselo jen od svíček, ale především od Boží přítomnosti v otevřených lidských
srdcích. Světlo vnášela i hojná účast ministrantů. (čtyři fotografie této strany jsou z Malont)

 

O světle v duši které zapaluje Kristus, hovořil ve svém svědectví o vysvobození z moci temna
závislosti na drogách můj kamarád Petr Kašpar, který právě v tento den (23.4.) před 20 lety
(r.1991) byl Ježíšem uzdraven. Je to nádherný doklad jak Pán působí i dnes a v jeho síle
povstávají „mrtví“ k novému životu. I nás Pán může vzkřísit, toužíme-li po tom.

 

Podobně i v Kaplici jsme se rozehřáli od ohně Boží lásky, která také spaluje vše nečisté
a jasem svící prozářili potemnělý chrám. Tak chceme prozařovat i temnoty našeho okolí.

 

V rámci kázání pak hovořil  i zde Petr Kašpar o svém  vysvobození z moci drog. Součástí
liturgie Velké noci je posvěcení křestní vody. Voda je symbol dvojznačný: představuje
zlo, jimž je třeba projít do zaslíbené země i život, Boží milost, která je člověku dána. Pokro-
pením jsme si připomněli, že v životě se obojí setkává. Boží život však vítězí.

 

V dalších farnostech – Dolním Dvořišti, Rychnově nad Malší,  (viz foto) a dalších jsme
obnovu křestních slibů konali v neděli či pondělí.  Světlo, které o letošních velmi slunných
Velikonocích pronikalo okny do chrámů, vytvářelo krásnou kulisu pro uvědomování si
přicházejícího nového života shůry.

 

Že novému životu však musíme vycházet vstříc vědí i přátelé z Rakouska, kteří opravují chrám P. Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě. Nic se samo neudělá. Je třeba nasadit své sílya pak vše ostatní je záležitost Boží. Na velikonoční pondělí se zde sešlo kolem 100 věřících

 

převážně z Rakouska, abychom zde slavili česko-německy velikonoční mši sv. Kázal náhodný
host z kláštera v Želivě P. Šimek. Mluvil o vzkříšení, které je vidět na budově zříceného
kostela, okolní krajině i na vztazích mezi oběma národy. Do němčiny překládat Leo Schwarz
 a hudbou doprovázel bohoslužbu pěvecký sbor z Karlstiftu. Všem zúčastněným díky!

 

Poutní bohoslužba v Blansku byla kvůli velikonocům odložena na 2. velikonoční neděli 1.5.
Bohužel počasí pěším poutím nepřálo. Na bohoslužbě v 11h sice bylo celkem dosti věřících,
ale plánované pěší vycházky z Kaplice do Blanska se pro déšť nikdo nezúčastnil. Proto
nás k obědu na blanské faře zasedlo jen pět a ke kapličce jsme putovali jen tří.

 

Díky kuchaři Vaškovi i díky ženám z Blanska, kteří připravili jídlo a zákusky jsme si pouť
prožili se vším všudy. Občerstvení se podávalo i v kostele po pásmu velikonoční hudbya poezie, kterého se účastnilo devět lidí. Díky všem kdo se na přípravě slavnosti podíleli.