Stalo se červenec 2010

STALO SE - ČERVENEC 2010
farní dovolená

Naše první společná dovolená sice nebyla úplně první - již několikrát jsme jeli společně do Medjugorje, ale jako "domácí" první byla. Nejelo nás sice moc - jen dvě auta, tj. 8 lidí, ale je to jen začátek. V Prachaticích jsme také začínali ve dvanácti lidech a nakonec nás bylo přes šedesát. Letos jsme trávili dovolenou v Litoměřicích s výlety do okolí. Hned první den jsme vyrazili na nedaleký vrch Radobýl. Nádherný výhled nás naplnil úžasem nad krásou okolní přírody.

Na vrcholu stojí kříž - křižovatka - tedy znamení setkání člověka s Bohem. Na horách k němu
často dochází. I my jsme mohli prožít duchovní výšku, z níž vše v našem životě můžeme vidět
z jiné perspektivy - z nadhledu Božího. Scházeli jsme pak dolů jako z hory Proměnění.

Na odkryté straně Radobýlu se nachází čedičový útvar - kamenné varhany. I kopce tedy mají svou hudbu! Varhanní hudba nás provázela i naší dovolenou. Varhany jsou znamením jednoty v různosti. O ní jsme se snažili. Navštívili jsme také hřbitov, kde je hrob, kaplického děkana a pozdějšího biskupa v Litoměřicích. F.Kindermanna. Nedaleko je i hrob Karla H. Máchy.

K dovolené patří i odpočinek u vody. Nedaleko Litoměřic - v Úštěku je pěkný rybník. Slunění připomíná paprsky - lásky Boží v níž se sluní duše. Voda občerstvuje - zvláště v horkém počasí. Děkujeme Ti Pane za dar vody. Přispěla i k našemu občerstvení i ke společné radosti.

V úterý jsme se vydali obdivovat zámky a hrady. Nejprve jsme navštívili Libochovany s
krásným parkem a pak Budyni nad Ohří. Krása je skryta nejen v díle Božím, ale i lidském -
ve stavbách, nábytku, ozdobách... Kéž bychom i my uměli dělat věci krásně..

Vystoupali jsme i ke hradu Kokořín. Tento hrad nikdy nebyl dobyt. Připomíná tak hrad našeho nitra i hrad společenství. I k těmto hradům musíme stoupat a budovat je, v nich nalezneme bezpečný úkryt. Večer se jdeme projít setmělými Litoměřicemi - městem básníka K.H.Máchy. Procházíme stezkami milenců.

Třetí den (ve středu) jsme se vydali na výlet do Drážďan. Nejdříve jsme navštívili Kreuzkirche. Tak jako celé město - i tento kostel byl velmi poničen náletem v únoru 1945. Jeho jméno, chrám kříže, připomíná každé utrpení, i to válečné. Každá bolest však bývá překonána a proměněna. Nejinak je tomu i s Drážďany a chrámy v nich. Byly znovu postaveny a na jejich obnově se stále pracuje.

Takovým příkladem je i Frauenkirche. Z tohoto kostela, nesoucího jméno Panny Marie, po válce zůstaly jen ruiny. V nedávné době (byť za velkých nákladů) z ruin znovu povstal. Jeho nádheru naznačují tyto fotografie. I tato skutečnost může být znamením pro nás. Vše dobré bude jednou obnoveno! I naše neúspěchy a životní ruiny budou napraveny. Věřme v Boží prozřetelnost a hlavně meějme trpělivost.. Nic nejde hned. Určité věci rostou pomalu. Nezapomeňme však, že platí i: "Člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže."

Třetím kostelem, který jsme navštívili byla katolická katedrála Nejsv. Trojice. Podobně jako
v předchozích kostelech jsme se i zde pomodlili a pak je obdivovali. Všude jsme si všimli
i varhan (u prvních jsme slyšeli i jejich zvuk). Sladěná harmonie stovek píšťal v nich je stálou
inspirací pro hledání jednoty v různosti.

Dalším místem, které jsme navštívili byl Zwinger - zámek a nynější obrazárna. Prošli jsme sezámeckým nádvořím a parkem. Zámek nechal postavit saský panovník Friedrich August II.začátkem 18. století. Tento panovník byl původně protestant ale kvůli přijetí polského trůnukonvertoval ke katolictví. Snažil se svým stavebním úsilím vyrovnat Francii - Versailles. Nechal také postavit katolickou katedrálu. Osobně byl však hrubý a zanechal mnoho dluhů

Po procházce po nábřeží u Labe jsme zase vyrazili k Litoměřicím. Je to cesta dlouhá asi
90km, škoda, že dálnice je dosud nedostavěná, ušetřila by nám čas. Přesto jsme stihli ještě
nádherný varhanní koncert v litoměřické katedrále, který rozehrál i naše nitro krásnými tóny.

V bývalém semináři , kde jsme byli ubytováni je i kaple, kde byla sloužena mše sv. Každé ráno jsme se také scházeli ke společné snídani, písni a modlitbě. Ostatní jídlo se konalo v restauracích.

Čtvrtek patřil Hřensku. Prvním naším cílem byla Pravčická brána. Šlo se hodně do kopce, ale vynaložená námaha stála za to. Jako bychom touto branou vstoupili do jiného světa. Když jsem tu byl minule, nechtělo se mi platit 70,- Kč. Letos jsme ho zaplatili a nelitovali jsme. Otevřel se nám nádherný výhled do daleka i na krásná skaliska (pískovcová), která vznikla erozí. Využili jsme všech vyhlídek, které se nám naskytly a obdivovali jsme nejrůznější tvary skal. Znovu jsme si mohli připomenout jak i dílo zkázy může být spojené s tvořením nového a krásného.

Pohledy na nádheru kolem nás měly povzbuzující účinek a zůstaly nám hluboko v paměti. Člověk prostě potřebuje mít kolem sebe obdivuhodné výhledy.

Tyto výhledy vlastně také inspirují náš život. I my si můžeme vytvářet krásné výhledy
do budoucna, své ideály kterých chceme dosáhnout. Vše velké začíná snem, nebojme se
snít o věcech Božích, o uskutečnění evangelijních ideálů všepronikající lásky. Je to jistě
na dalekém obzoru, ale sněním a častými „výhledy do dálky“ Boží království přibližujeme.

K dosažení dálek evangelijních ideálů potřebujeme dobře fungující partu, ve které myslí každý
víc na druhého než na sebe. Správněji je třeba říci: Kristus ji potřebuje, partu těch, kteří jdou
ze všech svých sil za cílem - přiblížit Boží království všem. Proto se snažím vytvářet spole-
čenství, která by takovýmito partami byla. Proto všechny akce, které konáme. Doufám, že se

přes všechny překážky podaří získat více lidí z našich farností k aktivnějším společnému
životu ve farnosti. Napomoci by tomu měly i podobné pobyty jako je tento. Po 8 km svěží chůze, kdy jsme samozřejmě brali ohled na všechny účastníky, a kdy bylo již jasné, že všichni nedojdeme včas, abychom stihli poslední loďku na řece Kamenici, jsme

se rozdělili - část jela do Hřenska autobusem, část - totiž já a František - jsme se pustili poklusem k přístavišti. Poslední loďku jsme stihli jen tak tak.. Plavba soutěskou s krásnými pohledy na skály a vody byla hezkým zážitkem. I zde se nabízí ponaučení - vytrvale běžet za cílem se vyplácí. Nakonec jsme se všichni sešli v restauraci v Hřensku na dobré večeři.

Předposlední den naší společné dovolené jsme nejprve věnovali Zubrnicím. Je zde muzeum
železnice (na zrušené trati) a také skanzen. Koleje nesou v sobě poselství k zamyšlení. Kolik
věcí v životě děláme v zaježděných kolejích?! Ty věci, které přinášejí užitek snad měnit ne-
musíme, ale nejsou některé naše životní koleje bez užitku a nepotřebují také zrušit? Každo-
pádně i z překonaných a zrušených věcí se můžeme učit - tak jako ve skanzenu.

Posledním pátečním cílem bylo pro nás Máchovo jezero. Ponoření do vody může i navodit pocit ponoření se do hlubin Boha. Hrad Bezděz nad jezerem zase stálou Jeho ochranu. I koupání může mít duchovní rozměr.

Mše sv. na skále u jezera nám zpřítomnila Pána, který často pobýval s učedníky u Galilejského moře. Večeřeli jsme tedy s ní a přemýšleli o jeho slovech:" Pojďte ke mě všichni kdo jste obtíženi, já vás občerstvím." Naplnila se nejen v přijetí svátosti, ale i v zážitcích z přírody.

V sobotu ráno jsme se již loučili s budovou bývalého semináře, kde jsme bydleli, s litoměřicemi a katedrálou, i s nádherným panoramatem špičatých vrchů. Od dob mých studií na tomto místě, mi název města připadá velmi výstižný pro to co cítím, zvláště když odtuď odjíždím.

To co vidíme vlevo je sice soutok řek (Vltavy a Labe), ale viděno z opačného směru - voda
se tu rozdvojuje. I my jsme se rozdělili, jedno auto zamířilo do Mělníka a pak do Kutné Hory
a jedno auto - se mnou do Žďáru nad Sázavou, kde jsem slíbil účast na svatbě svého kamaráda

Obojí zakončení společného dovolenkového putování má cosi do sebe: nakonec celá naše
životní pouť spěje do chrámu a na svatbu mezi Kristem a lidskou společností. Něco z toho
už můžeme zažívat nyní a to nás povzbuzuje abychom došli až k naplnění všeho v Bohu.

STALO SE...

Ve čtvrtek 1.7. jsme přivítali na faře naše přátele z Německa, kteří uspořádali sbírku věcí i fi-
nancí pro práci s dětmi, mládeží a sociálně potřebnými. (dostali jsme např. nářadí pro dílnu,
židle, kolo, oblečení apod.). Moc za to děkujeme, i za překlad paní Blessbergerové.
Další obrázek – vpravo – připomíná konání prázdninových táboráků na našich farách.

Tyto dvě fotky jsou z Omleničky. I zde se tato setkání kolem táboráku stávají tradicí. Děti i
dospělí si přichází zahrát hry, zazpívat a pobavit se. Věříme, že jiskřičky tohoto ohně (který
je obrazem ohně v lidských srdcích) zapadnou do otevřených srdíček a přinesou světlo a teplo.
Na závěr nechyběla ani stezka odvahy – tentokrát opět do potemnělého kostela.

Tyto obrázky jsou z táboráku v Malontech. Děti se těší nejen na atmosféru kolem ohně, ale
také na společné hry. I když mnohé hry se opakují každý rok, jsou stále oblíbené.
V Dolním Dvořišti plánujeme táborák na konec srpna, v Rychnově zatím nikdo nepřišel.

Ve čtvrtek 8.7. jsem se spolu s přáteli (převážně Kaplickými) vydal brzy ráno do Brna na tzv.
Charismatickou konferenci – což je program přednášek, svědectví, modliteb a zpěvu, připravo-
vaný hnutím Obnovy v Duchu svatém. Náš pobyt byl třídenní, ubytováni jsme byli na student-
ských kolejích. Přednášky se většinou týkaly hl. námětu – pomoci milosrdného Samaritána.

Každý den byla bohoslužba sloužená v místě konání konference – na výstavišti několika desítkami kněží. Někteří z vás to sledovali na TV Noe. Přítomnost několika tisíc účastníků, spolu s rozjásanou atmosférou, byla povzbuzující. Škoda jen, že tak málo farníků má o tuto každoroční akci zájem. Foto vpravo dokládá, že byl i čas vykoupat se – na brněnské přehradě.

ZPĚT